Je neděle a v Británii i v Praze je to den volna. Bude opravdu odpočinkový? Vzhledem k tomu, že se alespoň část kapitoly ještě odehrává v magické Praze, zvolila jsem jako úvodní text ještě jeden úryvek z Magické Prahy od Angela Ripelliniho. (Mimochodem, stojí za přečtení.) A jako doprovodnou píseň jsem v souladu s tím vybrala Prahu magickou od Vladimíra Merty.

Dodnes jsou ve vltavském městě kouty, kde navzdory cloně věků dýcháme ovzduší baroka. Pozdní baroko ve své zálibě v divadelnosti a zrakových efektech změnilo pražskou krajinu: sladilo stavby se zelení a nerovný terén zvládlo pomocí schodů a vysokých letohrádků vroubených zástupy soch. Staccato gotických domů vystřídala legata skvělých paláců, jejichž průčelí splývají v jedinou fugu malebných a měkkých štuků. Nepravidelné plácky nazdařbůh zející ve středověkém městě se proměnily v působivá náměstíčka, lastury meditací.

Angelo Maria Ripellino, Magická Praha

Hermiona se vydala za Ginny. Ráda by sice strávila celý víkend se Severusem, ale musela se spokojit se sobotou. Severus jí nesmlouvavě oznámil, že dnes se musí vydat na Malfoy Manor. Samozřejmě, že se o něho bála. Ale bylo jí jasné, že se svými námitkami neuspěje, takže si je nechala pro sebe. Výprava do Doupěte byla přijatelnou alternativou nervózního popocházení po chodbách Bradavic. Stejně už Ginny návštěvu dlouho slibovala, jen se k ní ve víru událostí nedostala. A nakonec, byla docela zvědavá, jak se v Doupěti zabydlel Draco. Lehce neklidná byla jen ze setkání s Ronem. Nebyla si jistá, jak zvládne jeho případné invektivy vůči Severusovi, kterých se dokázal vzdát jen málokdy. Nebyla si jistá, že se dokáže tvářit zcela nezúčastněně.

Vstoupila do kuchyně, která byla odjakživa centrem rodinného života. Molly chystala nedělní oběd. Kuchyní se linula směsice vůní. Hermiona se nadechla – zeleninová polévka, pečené kuře…

Na plotně se míchala jakási omáčka, Ginny pod dohledem své matky mazala džemem piškotovou roládu. K Hermioninu překvapení u stolu seděl i Kingsley Pastorek, který obratnými prsty šlehal zálivku do salátu. Daleko více ji ale pobavil pohled na Draca. Předpokládala, že v kuchyni jaktěživ nebyl a nad původem jídla se nikdy nezamyslel. Přesto teď pozorně poslouchal pokyny paní Weasleyové a s precizní přesností krájel ředkvičky na úhledné kostičky.

Nakonec, moc se to neliší od přípravy ingrediencí do lektvarů, pomyslela si Hermiona. Takže není divu, že mu to jde. Spíše je zvláštní, že to nepovažuje za něco pod svou úroveň. Ale kdo by se odvážil odporovat paní Weasleyové, zasmála se pro sebe.

Ron v kuchyni nebyl, což bylo možná dobře. Panující pohodu by nemusel rozdýchat.

„Hermiono, zlato, tak ráda tě vidím,“ objala ji paní Weasleyová.

Hermiona se přivítala i s ostatními – srdečně s Ginny, přátelsky s Pastorkem, poněkud rozpačitě s Dracem.

„Draco, nech už toho krájení, Ginny to dodělá. Běžte s Hermionou nachystat stůl. Ona už ví, kde co je. A nezapomeňte, že na oběd dorazí i Ron a George s Angelinou a dětmi.“

Draco nepatrně pobledl, ale poslušně se zvedl. Hermionu to pobavilo.

„Tak, jak se ti líbí v Doupěti, Draco?“ potměšile se zeptala, když se přesunuli do velké jídelny.

„Co je ti po tom, Grangerová?“ odsekl.

„Ale no tak, Draco. Jsem Hermiona, pamatuješ?

A pokud jde o to, proč se o tebe zajímám – Weasleyovy jsem léta považovala za svoji druhou rodinu a Ginny je moje nejlepší kamarádka. Takže jsem vcelku připravená zapomenout na to, že jsi Zmijozel.“

U Severuse jsem na to zapomněla už dávno, pomyslela si.

Obratným pohybem hůlky rozprostřela na stůl ubrus a vrazila Dracovi do ruky talíře. Zavrtěla hlavou nad jeho bezradným pohledem a seznámila ho s taji prostírání.

„Co já mám společného s tím, že je Ginny tvá kamarádka?“ navázal konečně Draco.

„Nic?“ pátravě se na něho podívala, zvědavá, zda bude ochoten připustit, že k Ginny cosi cítí.

„Já nevím,“ odpověděl rezignovaně.

Najednou u něho, nad rezervovaností a dřívějším nepřátelstvím, zvítězilo přání se někomu svěřit.

„Copak v tomhle blázinci můžu něco zjistit? Paní Weasleyová mě neustále opečovává. Kontroluje každý můj krok. Naštěstí se mi ji už povedlo ujistit, že se při první příležitosti nezhroutím. Ale… ona mě objímá, Grangerová… Hermiono,“ podíval se na ni téměř vyděšeně.

„Moje matka mě naposledy objala, když jsem prvně odjížděl do Bradavic. Otec… ani si nepamatuji, že by mě někdy objal.“

„Buď v klidu, paní Weasleyová objímá každého. Harry z toho byl taky nervózní. Ale pak si zvykl. Tak pokračuj, co se děje dalšího?“

„Nejmladší Weasley…“

„Jmenuje se Ron,“ přerušila ho Hermiona.

„Nejmladší Weasley…“ trval na svém Draco, „do mě ryje. To zase není tak překvapivé, s tím se umím srovnat. Naštěstí tu byl jen dvakrát. Ginny říkala, že si pořídil byt na Příčné. A před paní Weasleyovou ani před Ginny si netroufá. Nevěděl jsem, že je takový zbabělec…“

„Není zbabělec, paní Weasleyová má respekt u každého. Dokonce i Severus je opatrný, když je v ráži.“

„Severus?“ pozdvihl Draco obočí a pátravě na ni pohlédl.

Pokrčila rameny.

„Jsme kolegové.“

Doufala, že se nečervená a raději pokračovala.

„A co Ginny?“

„Copak jsme měli čas si spolu promluvit? Je sezóna, Ginny je součástí týmu. Tenhle týden měli každý den trénink. A včera zápas… vyhráli,“ konstatoval spokojeně. „Ginny dala sedm branek,“ dodal pyšně, aniž si uvědomil, kolik toho na sebe prozradil.

„No dobře,“ pokračovala Hermiona v jeho zpovídání. „S čím máš ještě problém?“

„Se vším,“ odpověděl mladý Zmijozel. „Věděla jsi, jak vypadají ředkvičky, když jsou v zemi? Ty jejich listy jsou docela ostré, víš to? A slepice… klovou, když jim chceš vzít vajíčka. Nehledě na to, že když máš zabít kuře a zbavit ho peří…“ otřásl se. „Nevěděl jsem, kolik práce je kolem domácnosti, když nemáš skřítky. Já jsem žil nějakou dobu sám, vždyť víš, ale skřítky jsem měl tři. Matka by nedopustila, abych se musel starat sám… zatímco tady… Jak se prosím tě paní Weasleyová dokázala celá léta starat úplně sama o tak velkou rodinu?“

„Zapomněl jsi na neustálý přísun hostů,“ dodala Hermiona a pokrčila rameny. „Je velmi obratná v domácích kouzlech. Dokáže jich zvládat několik najednou. Nevšiml sis, že zvládá současně vařit, uklízet…“

„…mluvit,“ dodal Draco, v jehož hlase se chvělo něco mezi obdivem a nedobrovolným pobavením.

„Jo,“ přikývla Hermiona. „To je přesně ono. Kromě toho, zapojí do práce kohokoli, kdo je zrovna poblíž. Ale zvládla by to i sama.

*****

Chvíli před obědem se v Doupěti objevil zbytek rodiny. Angelina s Georgem začali hned po přivítání řešit s Ginny situaci ve famfrpálové lize. Hermiona se trochu rozpačitě pozdravila s Ronem. Ještě pořád se jim nedařilo chovat se k sobě úplně přirozeně. Bylo to jednodušší, když byl u toho Harry. Ron měl zřejmě podobný pocit. A pokud už tu Harry nebyl, mohl se stát alespoň vhodným tématem ke konverzaci.

„Kde se vůbec potuluje Harry? Proč se taky neobjevil?“

„Má moc práce. A tenhle víkend je v Praze. Má tam přednášku na výstavě Svět knihy.“

Hovor v kuchyni umlkl. Za všechny se zeptal Draco.

„Potter? Přednášku? Na Světě knihy?“

Ron se nasupil: „Nevidím jediný důvod, proč by Harry nemohl mít přednášku. Chceš snad naznačit, že by to nezvládl, Malfoyi?“

Draco raději mlčel, ale jeho výraz naznačoval, že přesně to si myslí. Ron byl ochotný pustit se do vášnivé hádky, ale přerušil ho George.

„No, vlastně musím souhlasit, že se taková věc vážně k Harrymu moc nehodí. Harry přednáší o knihách?“

„Ve skutečnosti ne,“ připustila Hermiona. „Bude mluvit o tom, jak porazil Voldemorta.“

Užaslé ticho bylo dostatečně výmluvné, a tak dodala: „No dobře, pokud to musíte vědět, chtěl slyšet, jak Noir představuje svou novou knihu. Jenže si myslel, že by mu to během školního roku neprošlo. Ale když ho oficiálně pozvali, tak ho Minerva samozřejmě pustila bez řečí. Stejně to nakonec stihl během víkendu, takže o nic nejde. Ale už se z té přednášky nemohl vyvlíknout.“

Ulevilo se jí, když její vysvětlení prošlo bez dalšího komentáře.

Oběd k jejímu překvapení probíhal vcelku v klidu. Přinejmenším natolik v klidu, jak mohl probíhat oběd u Weasleyových. George a Ron vyprávěli o svých nejnovějších plánech. Inspiraci jim vlastně přinesl jejich otec – rozhodli se prodávat upravené mudlovské vynálezy. Počítali s tím, že to bude velký obchodní úspěch. Paní Weasleyová lomila rukama, že se dostanou do problémů, Angelina krmila malou Katie, Ginny se pohihňávala při pohledu na své bratry, kteří se pokoušeli přesvědčit svou matku, že všechno bude v nejlepším pořádku a současně tahala z Hermiony novinky z Bradavic, Kingsley s pobavením sledoval okolní dění, Draco se choval nenápadně. Nikdo si nevšiml užaslého pohledu tříletého Freda, který nenápadně sklouzl ze své židličky a přišoural se k plavovlasému mladíkovi. S cílevědomou urputností se mu vyšplhal na klín a fascinovaně ho zatahal za vlasy.

„Ploč máš bílý vlásky?“

Na Draca a Freda se upřely pohledy všech přítomných.

No jasně, napadlo Hermionu, v klučíkově okolí měli téměř všichni vlasy černé nebo v nejrůznějších odstínech mědi. S platinově zbarvenou kšticí se nejspíš ještě nepotkal.

„Mám je po mamince. Stejně jako ty a tvoje sestřička jste po mamince černovlasí,“ odpověděl klidně Draco, aniž se pokusil vytáhnout své vlasy z chlapcovy ručky. Jen ho opatrně přidržel, aby nesklouzl dolů.

„Menuje se Katie,“ oznámil mu Fred. „Podle tety Katie. Znáš ji?“

„Znám, chodili jsme spolu do školy,“ připustil Draco.

Fred moudře pokýval hlavou, ale pak obrátil pozornost k zajímavějšímu tématu, než je mladší sestra.

„Hlaješ faflpál?“ zeptal se a pak se pochlubil, aniž by počkal na odpověď. „Dostal sem nový koště. Můžu ti ho ukázat?“

George se konečně vzpamatoval z překvapení. Rychle vstal a chtěl syna vzít z Dracova klína.

„Frede, to je nevychované. Neotravuj…“ zarazil se. Jasně na něm bylo vidět, že neví, jak má vlastně Draca nazvat.

„Neotravuje mě,“ klidně odpověděl Draco.

„Vidíš tatí. Neotlavuju. Já chci být u stlýčka… Jak se menuješ?“

„Draco.“

Fred si povzdechl nad jménem obsahujícím tu záludnou hlásku, kterou ještě nezvládal, ale odhodlaně se do něho pustil.

„Já chci být u stlýčka Dlaka. Můžu být u tebe, Dlako?“

Ron tiše zaúpěl: „Strýček Draco, no to nám ještě scházelo.“

Hermiona se potichu smála, paní Weasleyová dojatě popotáhla a Angelina se na Draca dívala se zkoumavou pozorností. Po chvilce přeběhla pohledem na spokojenou Ginny a s pochopením se ušklíbla.

„Pokud tě strýček Draco dokáže přimět, abys dojedl oběd, tak u něho můžeš zůstat.“

George se rychlým pohledem domluvil se svou ženou a připojil se.

„Dobře, když to maminka dovolila a STRÝČKOVI DRACOVI to nebude vadit…“

„To je v pohodě,“ pokrčil rameny Draco, natáhl se po chlapcově talíři, který mu podávala Hermiona a s ledovým klidem dal Fredovi do ruky lžičku.

„Tak jez, ať se můžeme jít podívat na to koště,“ nařídil Fredovi.

Ten se na něho chvilku díval, ale pak do sebe bez protestů začal soukat maso s bramborovou kaší.

Ron se na celou situaci díval s pohledem, který říkal naprosto jasně: To jsem tady jediný, kdo má rozum?

Ale k jeho zoufalství nikdo nic nenamítal.

*****

„Ginny,“ obrátila se po obědě Hermiona na svou kamarádku, „jak jsi na tom s Dracem?“

„Já vlastně nevím,“ nejistě odpověděla Ginny. „Copak jsme měli čas si spolu promluvit? Jsem součástí týmu, každý den jsme měli trénink, včera zápas…“

„Vyhráli jste a ty jsi dala sedm branek,“ zakřenila se na ni Hermiona.

„Jak to víš? Odkdy sleduješ famfrpál?“

„Já ne, ale Draco nepochybně ano. Sdělil mi to velmi pyšně.“

„Byl taky v týmu, záleží mu na výsledcích,“ řekla nejistě Ginny.

„Neřekla bych, že je to jen proto,“ klidně jí odporovala Hermiona.

„Ginny, jemu záleží na tobě, ne na výsledcích zápasu. Měli byste si to říct. Na co čekáš?“

„Až mi to řekne on,“ odpověděla zarputile Ginny. „Já se postarala o to, že je tady. Mám snad všechno udělat já?“

„Bylo by to rychlejší,“ suše konstatovala Hermiona.

Ginny se posadila do křesla a nešťastně si vzdychla.

„Já vážně nevím, jak na tom s Dracem jsme. Když přišel do týmu, nejdříve mi neskutečně lezl na nervy. Nemohla jsem se přenést přes to, jak se kdysi choval. Ale postupně… no prostě časem jsem na to zapomněla. Začali jsme být kamarádi a pak i něco víc. To bylo na podzim. Pak se vrátil domů, z týmu odešel a vůbec jsme se nepotkávali. Vážně jsem z toho byla nešťastná. Zvlášť, když se roznesla zpráva, že se bude ženit. Ale nakonec jsem ti uvěřila, že to je jen hra. A když byl raněný, tak jsem byla přesvědčená, že pokud ho dostanu do Doupěte, tak všechno bude v pořádku. Jenže není. Chová se tak odtažitě… Žárlím na Astorii. Co když jsi neměla pravdu a on by si ji opravdu rád vzal? Hermiono, já žárlím dokonce i na Pansy…“

„Nech toho. Vím bezpečně, že o Astorii opravdu nestojí a nikdy nestál. Slyšela jsem, jak to říkal Severusovi. A než se zeptáš, ne, neví, že jsem to slyšela. Takže to nemohl na mě hrát. A proč, u Merlina, žárlíš na Pansy? S tou přece už nejmíň čtyři roky nechodí.“

„Ty jsi taky žárlila na Levanduli.“

„To přece bylo něco jiného. Já jsem tenkrát byla do Rona zamilovaná. Ale v době, kdy Draco chodil s Pansy, tak jsi snad do něho zamilovaná nebyla, nebo snad ano?“

„Tak to určitě ne,“ zasmála se Ginny.

„Tak vidíš. Vždyť já ani nežárlím na… Ale to je vlastně jedno,“ zarazila se Hermiona. V zápalu utěšování mimoděk řekla více, než chtěla. Ginny se toho okamžitě chytla: „Na koho, Hermiono. Na koho, že to nežárlíš?“ zeptala se zvědavě.

„Na nikoho, vážně,“ odbyla jí Hermiona, ale hlavou se jí prohnala smršť myšlenek.

Nežárlím na Lily. Opravdu ne. Už ji nemiluje, říkal mi to a já mu věřím. Nežárlím ani na jiné ženy. Musel přece mít nějaké jiné, ne? Přece nežil těch dvacet let sám. To by nedokázal. Ale určitě je nemiloval. Jen Lily. A teď mně. Vím, že mně miluje. A že měl nějaké jiné… Přece nebudu žárlit na někoho, s kým měl vztah, když mi bylo dvanáct…

Merline, jak já se o něho bojím.

„Severusi, jsi v pořádku?“ nevydržela už se nezeptat.

„Zatím ano, ale pokud Luciuse napadne podívat se mi právě teď do hlavy a ucítí tam tebe, tak nebudu,“ ozvala se nevrlá odpověď.

To zabolelo. Vždyť se jen bojí. Je to pro něho tak těžké k pochopení?

Jako by její bolest ucítil, doplnil už mírněji: „Hermino, budu v pořádku. Neboj se o mě. Ozvu se, až to půjde.“

S úlevou se usmála a teprve pak si uvědomila Ginnin zvídavý pohled.

„Děje se něco, co bych měla vědět?“

„Ne, proč?“

„Vypadala jsi zvláštně. Tak nějak jako bys byla jinde.“

Hermiona v duchu zaklela, ale rychle převedla řeč jinam.

„Promiň, jen jsem se zamyslela. Co tady dělá Kingsley?“ zeptala se na první věc, která ji napadla.

„Párkrát se zastavil. Má, myslím, výčitky svědomí, že kvůli němu táta… A mámě dělaly starosti ty spousty mudlovských krámů, co tady zůstaly po tátovi. Ono to, co s nimi táta dělal, nebylo vždycky úplně legální. Takže se jich chtěla zbavit. Jenomže to tak docela nevyšlo. Spoustu z nich zabavili bráchové. To je ten jejich nový obchodní plán, o kterém mluvili u oběda. Máma šílí, ale Kingsley je docela v pohodě. Říká, že tam zase nic tak nebezpečného není.“

„Aha. A jak jsi zvládla Rona? Řekla bych, že se k Dracovi chová, v rámci možností, docela dobře.“

„Musela jsem mu drobet vyhrožovat, že ho prokleju,“ zachichotala se Ginny. „Ale dal si říct. O netopýří uši prostě nestojí.“

„To se nedivím,“ odfrkla si Hermiona. „A George? Ten se chová docela slušně, ne? Byla bych čekala, že se bude do Draca pěkně navážet.“

„Tady zapracovala Angelina, řekla bych. Je vážně prima. Je to má nejoblíbenější švagrová. A nejspíš už zůstane, pokud si nemíníš vzít Rona,“ tázavě se podívala na Hermionu.

Ta zavrtěla hlavou, trochu rozladěná tím, že se přes její úsilí odvést řeč vrátil hovor k ní. Honem přemýšlela, na koho by se ještě mohla zeptat.

„Jak se mají Bill s Fleur?“ napadli jí další členové Weasleyovic rodiny, o kterých dosud nemluvili.

„Myslím, že docela dobře, chystají se s dětmi na prázdniny do Francie. A v srpnu má tady na oplátku přijet Fleuřina sestra. Pamatuješ si na Gabrielu?“

„Byla na pohřbu, viď? Vyrostla z ní krásná dívka. Je na ní vidět, že má babičku vílu, stejně jako na Fleur… promiň, Ginny,“ zarazila se, když viděla, jak její kamarádka pobledla. „Neměla jsem mluvit o pohřbu. Je to ještě příliš brzy.“

„Ne, to je v pořádku,“ Ginny si promnula oči. „Vždyť víš, co jsem četla – Ať je moje jméno pořád běžným pojmem, jako vždycky bývalo. Ať se vyslovuje nenuceně, bez sebemenšího náznaku stínu… - Nechci na tátu zapomenout. Chci o něm mluvit. Jenom to ještě bolí.“

Hermiona ji pohladila po rameni a pevně ji k sobě přitiskla.

Po chvilce se rozhodla vrátit se k lehčímu tónu: „Jak to tady Draco vůbec zvládá? Myslím tím střet synáčka ze vznešeného rodu s reálným životem.“

„To je fakt zábava,“ zasmála se s úlevou Ginny.

„Věřila bys, že netušil, že pečené kuře a to, co nám běhá po dvoře je jeden a ten samý tvor? Proč si, u Merlina, myslel, že se to jmenuje stejně?

A pak, když ho mamka poslala převlíct peřiny. Pokusil se to udělat hůlkou. Protrhl polštář a z něho se vysypalo peří. Díval se na to tak vyděšeně, jako by čekal, že se na něho z postele vyřítí hejno divokých hus.“

Hermiona se zakuckala smíchy.

„Jsi si jistá, že tuší, že v peřinách je husí peří? Možná se spíše bál divokých slepic, které se na něho vrhnou a uklovou ho k smrti.“

„Jo, možná. Ale spíše vůbec netušil, co se vlastně v peřinách skrývá. Bylo to neskutečné. Jak strnule stál a zíral na sněžící peří, které se usazovalo všude kolem. Mimo jiné i jemu ve vlasech. Což samozřejmě neviděl. Musela jsem ho důkladně obrat, když jsem tu spoušť dala do pořádku. Přece jsem ho nemohla pustit mezi lidi pokrytého peřím, že?“ přestala se smát a zatvářila se zasněně.

Hermiona se na ni zkoumavě podívala.

„Takže to zase nebyl tak špatný zážitek.“

„Ne, to nebyl,“ Ginny se mírně usmívala a pak se s nadějí podívala na Hermionu.

„Opravdu si myslíš, že o mě stojí?“

„Opravdu,“ ujistila ji Hermiona.

*****

„Severusi, dlouho ses neukázal,“ pronesl káravě Lucius Malfoy.

Severus nevzrušeně odpověděl.

„Domnívám se, že to nebylo potřeba. Neměl jsem pro tebe žádné nové zprávy. Až do tohoto týdne… pane,“ vložil do oslovení lehkou jízlivost, kterou Lucius se zamračením zaznamenal. Jeho zvědavost však zvítězila nad rozladěním, takže milostivě pokynul.

„Víš dobře, drahý Severusi, že v soukromí můžeš formality vynechat. Jakou máš pro mne zprávu?“

„Zajímavou, domnívám se, Luciusi. Jsem vskutku rád, že jsi nakonec poněkud upřesnil, na co se mám ve svém sbližování s Potterem soustředit. Bezovou hůlku jsi původně nemínil zmínit, pokud se nemýlím. V okamžiku, kdy jsem se o ní dozvěděl, se vše stalo mnohem jednodušším.

Podařilo se mi zjistit, který den ji Potter uložil do Brumbálovy hrobky. Navíc se mi povedlo vnuknout mu myšlenku, že by bylo vhodné ji po těch letech zkontrolovat. A že výroční den bude k tomuto účelu nejvhodnější. Tímto můžeme jednoznačně určit, že 2. června se bude Potter a Bezová hůlka nacházet na jednom místě. Rovněž je jasné, že ochrany budou v tomto okamžiku zrušeny.“

„Věděl jsem, že budeš velmi užitečný, Severusi,“ nemohl Malfoy potlačit vzrušení. „Takže 2. června. Pozoruhodné. Budeš rovněž přítomen?“

„Nepochybně. Přesvědčil jsem Pottera, že má přítomnost bude nezbytná pro následné obnovení ochran. Jen si nejsem zcela jistý, zda nebude trvat na přítomnosti Grangerové. V poslední době jsou téměř nerozluční. Nicméně, nehraje to zase tak zásadní roli. Grangerová byla během své školní docházky nepochybně velmi snaživá. Ve skutečnosti ovšem není nijak pozoruhodnou čarodějkou. A postarám se, aby nás nikdo jiný nerušil. Po odstranění ochran zaměstnám Potterovu pozornost tak, abys mohl proklouznout do Brumbálovy hrobky. Poté se pokusím nás tři uzavřít uvnitř a nechat Grangerovou venku. V okamžiku, kdy Potter bude kontrolovat hůlku, přijde tvá chvíle – můžeš ho porazit a získat její moc.“

„Porazit, říkáš, Severusi? Zajímavá myšlenka. Chci ho zabít. Že by tvá nenávist k tomu spratkovi poněkud ochabla?“

„Nikoli, Luciusi. Nicméně pokud se nad tím zamyslíme strategicky, je pro tvé konečné cíle podstatně výhodnější, ovládnout moc hůlky, aniž by kdokoli získal podezření. Pokud Pottera nezabiješ, ale pouze porazíš, bude ti hůlka stejně podrobena. A já mohu Potterovi snadno upravit paměť. Bude se domnívat, že hůlka je ještě stále v Brumbálově hrobce a v jeho moci. Naproti tomu, pokud ho zabiješ, padne podezření na mne. Tomu bych se raději vyhnul.“

„Popřemýšlím o tom. Ale to pokušení je dost značné. Potter může být nebezpečný i jinak. Momentálně se mi příliš nehodí jeho vliv na veřejnost v souvislosti s jeho tak okázale deklarovanou podporou Pastorka. Jak říkám, uvidíme. V každém případě, dobrá práce, Severusi.“

Lucius se tvářil spokojeně. Nalil do sklenic štědrou dávku zlatavého koňaku. Severus si sedl pohodlněji a zakroužil nápojem. Uvolnila se plná vůně kvalitního nápoje. Labužnicky usrkl a vychutnal si i výraznou chuť.

„Severusi, jsi v pořádku?“ ucítil Hermioninu myšlenku.

V duchu zaklel.

„Zatím ano, ale pokud Luciuse napadne podívat se mi právě teď do hlavy a ucítí tam tebe, tak nebudu,“ poslal zpátky poněkud nevrlou odpověď. Vrátila se mu vlna bolesti. To nebyla vědomá myšlenka, jen emoce, která mu říkala, jak se o něho Hermiona bojí. Smířlivě doplnil.

„Hermino, budu v pořádku. Neboj se o mne. Ozvu se, až to půjde.“

Zkoumavě pohlédl na Luciuse. Nezdálo se, že by cokoli postřehl. Sice se mírně mračil, ale Severus vytušil, jakým směrem se jeho myšlenky vydaly.

Ukázalo se, že se nemýlil.

„Jak jsi mohl připustit, aby se můj syn ocitl u těch krvezrádců a milovníků mudlů?“

„Nedá se říct, že bych příliš velkou možnost to ovlivnit. Zdá se, že tvůj syn pocítil určitou náklonnost k Ginevře Weasleyové a využil příležitost, být jí poblíž. Opravdu to vadí? Domníval jsem se, že jsi ho vydědil.“

„Byl jsem samozřejmě rozčílen jeho zradou. Bohužel však jiného syna nemám. Musím pracovat s tím, co je. Dospěl jsem k názoru, že by přece jen stálo za to, přivést ho rozumu.“

„Dej mu čas. Možná právě tato situace nahrává tomu, co si přeješ. Ty jsi nikdy nenavštívil Weasleyovic příbytek, že? Já jsem měl tu čest. Domnívám se, že Doupě je velmi příhodný název. Možná bude velmi prospěšné, když se tvůj syn seznámí s tím, jakým způsobem života žijí lidé, kteří za sebou nemají majetek a vliv rodiny Malfoyů. Draco není hloupý. Astorie je velmi půvabná dívka. A nepochybně pro tvého syna daleko vhodnější než Ginevra Weasleyová. Až se staneš nejmocnějším kouzelníkem v zemi, velmi brzy si uvědomí, co přesně je pro něj výhodné. Zatím bych doporučoval nechat ho vypořádat se s mladickým poblouzněním.“

Lucius se na něho zpytavě zadíval.

„Vždy rafinovaný, Severusi? Toto by mne nenapadlo. Takže syn se vyrovnává s realitou života průměrného čaroděje? Asi budeš mít pravdu. Na to není připraven. Velmi dobře. Počkám, až ho to dostatečně znechutí a bude připraven vrátit se domů.“

*****

Harry mířil na snídani. Doufal, že pokud se na ni vydá v poměrně časnou hodinu, povede se mu vyhnout Noirovi i jeho „žádané“ dceři. Plánoval si pokračovat ve snění o Sam a v případě nejvyšší nutnosti věnovat jednu či dvě myšlenky chystané přednášce o porážce Voldemorta. Hermiona ho samozřejmě přinutila si ji přichystat. Nicméně, nejspíš by bylo vhodné si ji ještě alespoň jednou pročíst.

Bohužel byl zklamaný. Desiree už seděla u snídaně a dychtivě na něho mávala. S předstíranou zdvořilostí usedl k jejímu stolu.

„Pane Poterrre, kam jste se nám včerra ztrratil? Myslela jsem, že vám pržedstávím Prrahu.“

„Omlouvám se, slečno Noirová, ale nechtěl jsem být na obtíž. Jsem zvyklý chodit sám,“ odpověděl zdvořile Harry a rozmrzele dumal, jak se dívky zbavit. Najednou ho přepadla inspirace, kterou začal s chutí rozvíjet.

„Ostatně, Hermiona mne vybavila velkým množstvím knih. Hermiona je má přítelkyně, víte? Známe se od dětství. Je velmi vzdělaná a má obrovské znalosti v řadě oblastí. Mimo jiné i v architektuře.“

Když zaznamenal viditelné rozladění na dívčině obličeji, s vervou pokračoval.

„Ohromně litovala, že nemůže jet do Prahy se mnou. Ale povinnosti jí to nedovolily. Je na naší škole učitelkou přeměňování, víte? Je velmi schopná. Naše ředitelka ji považuje za nejlepší studentku posledních dvaceti let.“

Desiree se už mračila zcela nepokrytě.

„Vy mlúvite o Hérmijoně Grangerové? O té, co s vámí pronásledovala Témneho pána?“

Harry v duchu protočil panenky nad „pronásledováním Temného pána“, ale nahlas přitakal.

„Ano, to je přesně ona. Je opravdu neskutečně odvážná a cílevědomá. Jsem přesvědčený, že bez ní bych Voldemorta neporazil. Ostatně, budu o tom dnes mluvit.“

Se zadostiučiněním zaznamenal dívčino škubnutí při vyslovení Voldemortova jména a v duchu si udělal poznámku, že musí Hermioninu roli během své přednášky zdůraznit ještě více, než měl původně v úmyslu.

Rozčílená Desiree vyprskla: „To je velmi smútné a nepochýbně to souvísí s jéjim mudllovským púvodem, že se músi sáma živit jako učitelka.“

Tato poznámka Harryho už pořádně naštvala, takže odpověděl značně chladně.

„Některým schopným ženám vyhovuje daleko více, když mohou uplatnit své nemalé schopnosti ve svém povolání. Na rozdíl od jiných, které se nechávají živit svými rodiči.

A teď, prosím, promiňte, slečno Noirová. Musím se ještě připravit na svou přednášku,“ vytáhl svazek pergamenů a začal je s hraným zaujetím pročítat.

Desiree si uvědomila, že poněkud přestřelila. Znovu se uchýlila k osvědčené roztomilosti.

„Ále na tátinkovu přednášku mne doprrovódíte, ne? Nerrada bych tam séděla sama.“

Harry nedokázal vymyslet, na co by se ještě mohl vymluvit, ale rozhodl se připravit si ještě celou další řadu historek o Hermioniných schopnostech. Zdá se, že fungovaly docela dobře. Byl na sebe mimořádně pyšný, že ho napadlo začít o Hermioně mluvit.

Zdánlivě se hluboce začetl do svých poznámek, ve skutečnosti se ale jeho myšlenky toulaly kolem blonďatých vlasů a sytě modrých očí. A závratného polibku, který si včera vyměnili při loučení. Bude muset promyslet, jak se Desiree po přednášce zbaví, aby se mohl sejít se Sam.

*****

Harry okouzleně zvedl hlavu a přestal vnímat švitoření Desiree i šum davu v okolí. Průmyslový palác mu připadal opravdu povedený. Nad sebou měl klenutý strop, krajkou oken do prostoru vpadalo velké množství světla. Myslel na to, co mu o stavbě včera, když byli u Petřínské rozhledny, říkala Sam.

„Rozhledna byla postavena u příležitosti Jubilejní výstavy v roce 1891. Stejně jako Průmyslový palác, kam půjdeš zítra na Svět knihy. Řekni mi, jak se vůbec kouzelníci mohou účastnit takové výstavy?“

Snadno, usmíval se pro sebe Harry. Podle pokynů, které dostali ráno v recepci, společně s Desiree bez problému našli tu správnou zástěnu, která kryla průchod do kouzelnické sekce. Tam se už shromáždila téměř stovka kouzelníků, kteří si prohlíželi nabídku nových knih. Harry s povděkem zahlédl Zachariáše Smitha, od nedávna Percyho kolegu z ministerstva kouzel. Obvykle by se z jeho přítomnosti tak neradoval, Zachariáš nepatřil zrovna mezi jeho oblíbené spolužáky, teď však ucítil příležitost. Urychleně ho představil Desiree, přičemž lehce nadnesl jeho význam. Desiree se neubránila touze okouzlit tak „důležitého“ muže a ten se při pohledu na půvabnou Francouzku lehce nadmul a začal se jí usilovně věnovat. Harry toho rychle využil.

„Odpusťte, Desiree. Nechám vás teď ve společnosti daleko zábavnějšího muže, než jsem já. Potřebuji se ještě podívat na nové knihy, zda nenajdu něco vhodného pro naši školní knihovnu. Předpokládám, že by vás to nudilo. Pokud budete chtít, později se k vám připojím na přednášku vašeho otce. Ale pak vás zase budu muset opustit, abych se připravil na tu svou, takže možná dáte i nadále přednost společnosti pana Smitha. Patří opravdu mezi naše významné ministerské úředníky.“

Než se Desiree stačila rozhodnout, zda jí „významný ministerský úředník“ připadá zajímavější než „hrdina kouzelnického světa“, zmizel v davu. Pohledem přes rameno se ujistil, že přinejmenším Zachariášovi se velmi zavděčil.

Spokojeně si začal prohlížet knihy, vybral několik novinek, které by mohly udělat radost Hermioně, a dokonce našel jednu knihu, o které byl přesvědčen, že zaujme Severuse. Pro sebe koupil Noirovy Černočerné střepy duše a nakonec neodolal a koupil ještě knížku kouzelnických pohádek s krásnými obrázky.

Ta se bude Sam určitě líbit, pomyslel si.

„Pane Pottere, vy kupujete dětské knihy? Že by se dělo něco, o čem kouzelnický svět ještě neví?“

Harry sebou škubl. Otočil se a zíral do obličeje jedné z nejnesnesitelnějších ženských, jaké kdy poznal. No dobře, Bellatrix Lestrangeová byla určitě horší. A taky Umbridgeová a teta Petúnie nejspíš taky. Ale jinak by těžko pohledal někoho, koho by potkal méně rád. Po pravdě řečeno, v současnosti by tetu Petúnii snesl určitě lépe než stálou dopisovatelku Denního věštce, Ritu Holoubkovou, která ho sledovala pichlavým pohledem, v ruce svůj oblíbený bleskobrk.

No, ta tady ještě scházela, pomyslel si a nahlas pronesl.

„Nevím, na co narážíte, slečno Holoubková. Jistě víte, že mám kmotřence. Chci mu přivézt nějaký dárek. Hezká kniha, co říkáte?“

V duchu se Teddymu omluvil a udělal si poznámku, že mu musí nějaký dárek koupit.

„Jistě, váš kmotřenec. Jak pozorné… Takže se slečnou Weasleyovou rodinu neplánujete? Nebo že by snad bylo něco pravdy na zvěstech, že vaše vztahy poněkud ochladly? A že jste se sblížil se slečnou Grangerovou? Nebo snad existuje nějaká úplně jiná dívka, o kterou máte zájem?“

Harry odpověděl ledově: „Myslím si, že jsme si už několikrát ujasňovali, že o mém soukromém životě vám NIKDY nebudu podávat naprosto žádné informace. A nyní mne omluvte, za chvilku začíná přednáška pana Noira, rád bych si ji vyslechl.“

Rita se nedala odbýt tak snadno.

„Jistě, to bude zajímavé. A neméně pak vaše vlastní přednáška, že? Měla jsem pocit, že se většinou tomuto tématu spíše vyhýbáte. Překvapuje mě, že jste se odhodlal přijet zrovna sem.“

„Jak už jsem zmínil, jsem velmi zvědavý na přednášku pana Noira. Jistě víte, že se týká mého oboru. To byl hlavní důvod, proč jsem přijel.“

Harry v duchu poděkoval Noirovi za věrohodnou záminku, kterou mu svou přítomností poskytl. Přes všechnu otravnost jeho dcery mu byl nemálo užitečný.

„Hlavní důvod, hm. Jste si jistý? Zaslechla jsem cosi o tom, že jste se tady zabýval entomologickým výzkumem…“

Harry strnul.

„Nemám ponětí, o čem mluvíte.“

„Přece o motýlech,“ poznamenala jízlivě Rita a ukázala na obálku knihy, kterou držel Harry v ruce. Zdobilo ji několik barevných motýlků.

„Jistě, motýli,“ zamumlal a s úzkostí pozoroval novinářku. Bylo by možné, že by se mohla nějakým způsobem dozvědět o Sam a jeho včerejším úletu s motýly? To je přece nesmysl. Jak by mohla. Jaká je pravděpodobnost, že by se v tak velkém městě ocitl on a Holoubková v jedné restauraci v jednom nejnevhodnějším okamžiku? Mizivá, samozřejmě. Je to jen náhoda. Styl její práce. Házet nejrůznější poznámky a čekat, zda se na některou chytne. Zvolna vydechl.

„Omlouvám se, opravdu už budu muset jít. Noirova přednáška za moment začíná.“

„Jistě, jistě, užijte si ji. Já se tady ještě porozhlédnu. Pohovořím s několika kolegy… myslím si, že se půjdu podívat i na mudlovskou část výstavy. Víte, že znám i pár novinářů z mudlovských pražských novin? Není nad to, mít známosti. To se vždycky hodí.“

Rita se se zářivým úsměvem otočila a odkráčela. Harry zůstal stát, jako by na něho někdo hodil Petrificus, a zíral za ní. Co tím, u Merlina, myslela?

Petrificus totalus – kouzlo úplného spoutání