Snová čepička fungovala opravdu skvěle. Spalo se mu tak dobře, že ho ráno museli budit. Rona to ani nenapadlo, ale naštěstí měl Harry ještě Nevilla, Seamuse a Deana. Neodpustili si sice pár štiplavých poznámek o velké lásce, která mu leze do snů, ale to ho netrápilo. Ať si myslí, co chtějí. Bude se k Holly chovat stejně jako k Ginny a Hermioně, tak všichni brzy pochopí, že s ní nechodí.

Vždycky o Hermioně a Ginny uvažoval spíše jako o sestrách, které nikdy neměl a teď k nim prostě přidá i sestru skutečnou. Na Rona byl naštvaný a rozhodně mu nehodlal nic prozradit, aspoň dokud se nesrovná. Měl pocit, jako by mu už nemohl věřit a docela ho to zlobilo. Věřil momentálně Nevillovi víc než Ronovi. Během snídaně si ještě Harry, Neville a Hermiona pročetli své úkoly z lektvarů, protože měli vařit opravdu obtížný Kostirost, jehož příprava měla několik kritických momentů, a ani jeden z nich netoužil způsobit výbuch ve třídě. Na Ronovi bylo vidět, že v lektvarech pokračuje jen z přinucení a Harry měl pocit, že by mu vůbec nevadilo, kdyby ho Snape z Pokročilých lektvarů vyhodil.

Usadili se do svých lavic, Harry se pozdravil s Holly, která přiběhla na poslední chvíli. Naklonila se k němu přes lavici a zeptala se:

„Můžu odpoledne po Numerologii přijít? Ukážeš mi fotky?“

„Jistě,“ odpověděl šeptem. „Jak jsi na tom s Alexem?“

„Nemluvím s ním. Fakt mě naštvalo, že mi už dávno něco neřekl… Ale mám ho moc ráda, dlouho se na něj zlobit nedokážu…“ uklidnila Harryho, když viděla jeho znepokojený pohled.

„Potter, Goodmannová! Vyrušování ve své hodině trpět nebudu!“ zařval Snape, který právě s rozevlátým hábitem nakráčel do třídy. „Školní trest. Oba. Zítra po večeři!“ odsekával mrazivě a Harrymu se ulevilo, že nemusí vymýšlet žádné vylomeniny, aby si vysloužil trest. Opravdu pekelně se celé dvě hodiny soustředil, a k jeho nemalému překvapení, byl jedním z pěti studentů, kterým se podařilo vytvořit dokonalý Kostirost. Na konci lekce Hermiona, Holly, Susan, Blaize Zabini a Harry svůj lektvar plnili do speciálních lahviček, které měly být dodány na ošetřovnu. Ostatní naplnili jen lahvičky na vzorky a dostali úkol navíc, ve kterém měli přijít na to, kde udělali v postupu chybu a proč je jejich lektvar nepoužitelný. V dalším úkolu pro všechny se měli teoreticky připravit na vaření Bezesného spánku a podrobně popsat vedlejší účinky tohoto lektvaru.

Všichni Nebelvírští s obavami očekávali Obranu proti černé magii, ale ta se opět obešla bez přímého boje se zmijozelskými. Učili se ovšem, jak bojovat s kentaury a se skřety. Jaká kouzla na tyto „temné“ bytosti účinkují a která pro změnu ne. Harry se musel držet hodně zpátky, aby Sampsonovi neřekl, co si o jeho názorech na kouzelné bytosti myslí. Zřejmě nebyl sám, protože po cestě z hodiny na oběd Dean pronesl:

„Příště se budeme učit, jak bojovat proti jednorožcům…“

Harry s úsměvem dodal:

„Jo… A jak vybíjet víly a domácí skřítky…“

„Potter a Thomas! Zítra po večeři vás čeká školní trest za ty vaše drzosti!“ zaburácel nad nimi Herkules Sampson. Oba se lekli, ale Harry se rychle vzpamatoval:

„Já mám zítra trest s profesorem Snapem, pane profesore.“

„Tak v pátek, pánové, u mě v kabinetu, v sedm hodin večer!“

Na to už nešlo říct nic jiného, než: „Ano, pane…“

„Pottere, ty letos budeš mít víc hodin trestů, než vyučování, co?“ zeptal se ho s posměchem Malfoy.

„Tebe se mi asi překonat nepodaří, Malfoy. Mě zůstávají víkendy volné…“ uculil se Harry a další jeho nadávky prostě ignoroval. To Draca Malfoye vytáčelo mnohem víc, než kdyby se s ním Harry hádal, jeho slovník hrubnul a hlas nabíral na intenzitě.

„Pane Malfoyi, váš slovník mě uráží. Strhávám Zmijozelu deset bodů. Budete se muset naučit, jak se vyjadřovat na veřejnosti. Doma si mluvte klidně jako verbež z Obrtlé, ale ve škole se, prosím, kontrolujte!“ zpražila ho McGonagallová, když dorazili na mramorové schodiště nad Vstupní síní. Vedle ní stojící profesor Snape se připojil:

„Ovládejte se, pane Malfoyi! Je mi jedno, když ničíte svou pověst, ale dobré jméno Zmijozelu vám špinit nedovolím. Dnes, ihned po večeři, vás očekávám ve své pracovně!“

Nebelvíři se na sebe jen ušklíbli a pospíchali do Velké síně, aby se o nadšení z dokonalého ponížení Draca Malfoye mohli podělit s ostatními příslušníky své koleje. A tak se díky této konkrétní příhodě podařilo Hermioně rozjet nevídanou akci napříč celou školou. Vyhlásila akci „Ignorujte zmijozely“. Argumentovala:

„Ne všechny. Jen ty, co se chtějí hádat a provokovat. Viděli jste jak Malfoye vytáčelo téměř k nepříčetnosti, když si ho Harry nevšímal? Byl to pohled pro bohy! A jak s ním McGonagallová se Snapem nádherně zatočili! Tohle by mělo potkat všechny ty provokatéry, kteří nás neustále urážejí a snaží se nás vyprovokovat k nějaké odvetě. Když na vás pošlou nějakou kletbu, tak se braňte, ale myslete na to, že si v případném sporu profesoři můžou pomocí Prior incantato ověřit, že jste se jen bránili. Jinak je prostě přehlížejte. Nevidíte, neslyšíte, jsou míň než školní duchové, jsou jen vzduch…“

Díky Brumbálově armádě po večeři tato akce přeskočila z nebelvírské společenské místnosti i do Havraspáru a Mrzimoru. Harry byl sám zvědav, jak se uchytí a jaké bude mít účinky na známé firmy ze Zmijozelu. Měl chuť podobný bojkot vyhlásit i na Rona Weasleyho. Odpoledne ho totiž Ron zase pořádně vytočil…

*** Po obědě Harry zasedl ke svým domácím úkolům, od kterých ho zvedla až Holly, která přišla s Parvati a Hermionou do nebelvírské věže rovnou z Numerologie. Zlehka Harryho líbla na tvář, nakoukla mu přes rameno a pomohla mu zformulovat závěr k domácímu úkolu z Kouzelných formulí. Pak ji Harry odvedl do ložnice, aby jí ukázal fotky v albu, které dostal na konci prváku od Hagrida. Sedli si spolu na Harryho postel a album si rozložili na klíně. Stihli se dostat sotva k polovině, když do ložnice vletěl Ron a hned za ním v závěsu i rozzlobená Hermiona.

„Všechny holky ven! Chci se převlíknout…“ rozčileně vyhrknul Ron, zřejmě zklamaný, že Harryho a Holly nenačapal při nějakém muchlování.

„Běž se převléknout do koupelny, jestli sis pustil do kalhot…“ poradil mu s klidem Harry.

„Ty…“ zavrčel Ron a z očí mu létaly blesky. Kdyby ovládal stínovou magii, tak by se Harry asi skácel v ukrutných bolestech k zemi. Naštěstí Ron nebyl v tomto směru příliš nadán, a tak jen popadl něco ze svého nočního stolku a s prásknutím dveří je spěšně opustil.

„Promiň, Harry, snažila jsem se toho pitomce zadržet, ale on už začíná být chvílemi nepříčetný…“ omlouvala se Hermiona a její oči zabloudily k albu na jejich klíně. Najednou zalapala po dechu a šla si zblízka prohlédnout Lilyinu fotku. Hermiona byla vždycky velmi všímavá a vnímavá… Doslova upadla na Ronovu postel a užasle přeskakovala pohledem z fotky na Holly a z Holly na fotku. Harry se rozesmál.

„Dobře, Hermiono, prozradíme ti jedno velké tajemství, ale musíš přísahat, že to nikomu neřekneš.“

Holly kolem nich rozložila diskrétní kouzlo a pak jí oba vyprávěli to, co se včera dozvěděli. Hermiona byla neuvěřitelně nadšená a několikrát je každého zvlášť (i oba dohromady) objímala.

„Jsem tak šťastná, že máš konečně rodinu, Harry…“

Harry se zazubil.

„Jo, já taky. Doufám, že jsem tím neztratil jako sestru tebe…“ podíval se na ni s velkým otazníkem v očích a vysloužil si další objetí.

„Řekneš to Ronovi?“ zajímala se.

„Dokud se nezačne chovat zase normálně, tak asi ne,“ mračil se Harry. „Přestávám mu věřit, když se chová jako idiot. Se Snapem se už před klukama prořekl…“ A Ron ho v tomto rozhodnutí zase podpořil… Když asi po hodině sešli všichni tři zpět do společenské místnosti, tak se jedovatě pustil do Hermiony:

„Dělalas jim křena, nebo jste si to rozdali ve trojce?“

Všichni tři ho naprosto ignorovali a tím se v Hermioně probudil ten skvělý nápad na akci „Ignorujte zmijozely“…***

oooOOOooo

Na dnešní schůzce BA měli s profesorkou McGonagallovou úvod do Zvěromagie. Rozdala jim příručky pro sedmáky, kteří se rozhodli tuto disciplínu přeměňování studovat.

„Přestože se nepředpokládá, že by přeměnu mohl zvládnout kouzelník mladší sedmnácti let, tak vím o několika případech, kdy se to podařilo i výrazně mladším jedincům. Ve vaší skupině je dost schopných mladých kouzelníků, proto to s vámi hodlám zkusit…“ zahájila jejich školení McGonagallová.

„Ve škole je toto studium vyčleněno až pro plnoleté studenty sedmých ročníků a je zcela dobrovolné. Mnoho studentů se o Zvěromagii ani nepokusí, a já se vůbec nedivím, vzhledem k zákonu o povinné registraci. Není jednoduché ve své duši objevit svou zvířecí podobu. Ti z vás, kteří již zvládli fyzického patrona, mají podstatnou výhodu, protože z devadesáti devíti procent je patron totožný s podobou zvěromága. Těm z vás, kteří svou podobu ještě neznají, doporučuji velké encyklopedie zvířat, které jsou ve školní knihovně. Můžete v nich najít zvíře, které je vaší duši nejbližší…“

Hermiona hned začala přemýšlet, jak sem z domova dostane sedmisvazkovou encyklopedii Zvířata celého světa s nádhernými barevnými fotografiemi a obrázky, kterou má doma. Nakonec uznala, že sova by asi takovou zátěž neunesla a rozhodla se, že požádá Lupina, aby u nich knihy vyzvedl, protože během prázdnin, na Hermioninu žádost, společně s Kingsleym Pastorkem, zabezpečoval dům jejích rodičů několika bezpečnostními a výstražnými kouzly. Všichni chápali, že má Hermiona, jako jedna z nejbližších Harryho přátel, strach, aby si Smrtijedi nevybrali její rodiče jako vhodný cíl útoku.

„Prostudujte si příručku a v příštím sezení se můžeme pustit do prvních kroků vaší zvěromágské přeměny…“ slíbila McGonagallová před tím, než BA opustila. Po jejím odchodu se na Harryho vrhli všichni ti, co ještě nezvládali Patrona a tak až do večerky procvičovali Patronovo zaklínadlo.

oooOOOooo

Čtvrtek proběhl hladce. V bylinkářství opět sklízeli lusky úponice jedovaté, ale studenti už získali dostatečnou praxi v zacházení s touhle záludnou liánou, a tak se téměř všichni obešli bez úrazu. Jedovatí hadi, kterým odebírali jed během Péče o kouzelné tvory, s Harrym komunikovali a ochotně spolupracovali, a během Přeměňování se Harrymu nakonec úspěšně podařilo proměnit jehelníček v ježka a šálek na kávu v myš. Pak honem do večeře napsal ještě nějaké úkoly a potom se sešel s Holly ve sklepení na trestu. Snape ho nechal procvičovat vějířový štít a věnoval se Holly. Dost důkladně prozkoumal její znalosti obranných kouzel, aby věděla, kde jsou její nedostatky a kam zaměřit své studium obrany. Na konci jejich hodiny dokonce pochválil Harryho, kterému se povedlo vytvořit jakýsi nerovnoměrný, ale již naprosto funkční vějíř. Holly těžce nesla závěje prachu, které na ně před odchodem profesor opět naložil, ale on ji uklidnil, že Malfoy po včerejším trestu vypadal ještě mnohem hůř, protože musel skutečně bez kouzel čistit jeden ze starých skladů ingrediencí, které jsou rozmístěny na této chodbě. Když Malfoye cestou ze sklepení potkali, tak je jeho škodolibý úsměv docela pobavil.

Pátek byl pro Harryho fyzicky dost náročný. Ráno tělocvik, po obědě lektvary a náročná příprava Bezesného spánku, který se mu nevydařil tak, jak si přál, pak plavání a po večeři ještě s Deanem trest, který si vysloužili u profesora Sampsona. Ten chlap byl neuvěřitelný. Už byl ve škole skoro dva týdny a ještě neměl vybaleno. To byla práce, kterou si pro ně vymyslel. Přikázal jim, aby mu vybalili, vyčistili, vyžehlili a do skříně uložili oblečení a boty. Harry v duchu děkoval Remusovi, že ho během prázdnin všechna tato užitečná kouzla naučil a tak trest využil k tomu, že je naučil i Deana, který jako mudlorozený, byl připraven dělat všechno ručně a už se sháněl po žehličce. Pak se pustili do úklidu Sampsonových soukromých pokojů. Takový binec ještě nikdy neviděli ani v nebelvírské společenské místnosti po velkém flámu.

„Dobby!“ zavolal Harry během úklidu svého oblíbeného skřítka. Když se Dobby objevil, tak obezřetně nasával svým dlouhým nosem vzduch a ostražitě se rozhlížel.

„Proč neuklízíte profesorův byt, Dobby? On tu skřítky nechce?“ zeptal se ho Harry a trochu doufal, že jim skřítek s úklidem pomůže. Dobby jim opravdu pomohl, ale velmi při tom pospíchal a s vykulenýma očima vysvětloval:

„Pan profesor tady má věci, které jsou pro skřítky jedovaté. Po té, co se tu již tři domácí skřítci přiotrávili, ostatní odmítli do těchto pokojů chodit, pane…“

To Harryho docela překvapilo. Nějak za ty roky získal dojem, že domácí skřítci jsou bytosti téměř nezničitelné a slíbil si, že musí zjistit, které z těch psychotropních látek, které Sampson užívá, jsou pro ty drobné tvorečky nebezpečné. Když byli hotoví v soukromých pokojích, pustili se do vybalování knih v kabinetu. Sampson seděl v křesílku u krbu, bafal nějaký smradlavý sajrajt z vodní dýmky a už je nevnímal. Dean otevřel dokořán obě okna, protože v tom kouři, který naplnil celou místnost, se skoro nedalo dýchat. Rychle pospíchali s vybalováním a knihy do polic cpali bez ladu a skladu, protože už se jim z toho čmoudu začala motat hlava. Přivádělo je to do podivné euforie a popadaly je nezvládnutelné záchvaty smíchu. Uložili do police poslední knihy a pak se zeptali profesora, jestli už můžou jít, když mají hotovo. On pořád nepřítomně kýval hlavou i celým tělem dopředu a dozadu a tak usoudili, že to můžou považovat za souhlas a rychle se rozběhli pryč. No rozběhli… Vypotáceli se z kabinetu, skutáleli se po schodech do učebny a až na několikátý pokus našli dveře vedoucí do chodby. Tam se zhroutili na zem a smáli se jak šílení.

„Tý vole… Neudržím se na nohách…“ se škytáním drmolil Dean a Harry se svíjel na zemi smíchy.

„Co… co budeme dělat… já netrefím domů…“ a znova se řehtali, až jim tekly slzy z očí…

A v tomhle stavu je našel Snape.

„Pottere, Thomasi! Vy jste ožralí jako prasata!“ zařval na ně, jednoho po druhém je zvedl na nohy a opřel je zády o zeď, aby nepadali. Harry mu dýchl do obličeje, škytnul a řekl:

„Ani lok, p-pane p-profesore… Byli jsme n-na t-trestu u Herkula…“ a vybuchl smíchy, až se zase zhroutil k zemi. Snape je nejprve důkladně očichal, čímž vyvolal záchvat smíchu i u Deana, který padl vedle Harryho, a pak poslal patrona pro ředitele. Pomocí Mobilicorpus zvedl do vzduchu oba svíjející se studenty a pospíchal s nimi na ošetřovnu.

„Poppy!“ zavolal na ošetřovatelku, když je ukládal na lůžka. „Prosím pro oba detoxikační lektvar. Musím jim odebrat krev, abych zjistil, jestli nebudou potřebovat i nějaký protijed. Nejsem schopen určit všechny součásti té směsi, které se nadýchali.“

Madam Pomfreyová přispěchala ze své kanceláře se dvěma jedovatě zelenými lektvary. Nalila jeden do Deana, zatímco Snape vnutil druhý Harrymu. K velkému pobavení obou chlapců, jim hned na to školní léčitelka položila na klín každému lavór. Ovšem smích je brzy přešel. Po několika okamžicích se jim žaludky obrátily naruby. Všechno, co v nich zbylo od večeře, bylo v tu chvíli venku, ale tím, jejich utrpení zdaleka neskončilo. Nedokázali to dávení zastavit. Navíc je oba přepadly prudké záchvaty kašle. Když několik dlouhých minut střídavě dávili žaludeční šťávy a vykašlávali chuchvalce hlenu, tak oba jen potichu úpěli a chtěli umřít. V tom přišel Brumbál. Snape mu potichu referoval, kde a jak ty dva našel, a pak oba trpělivě čekali, až se chlapci vyčistí a budou schopni jim sdělit nějaké podrobnosti.

Konečně to skončilo. Madam Pomfreyová mávnutím hůlky odklidila lavóry a Harry s Deanem vyčerpaně popisovali průběh trestu u Herkula Sampsona. Profesor Brumbál si ověřil u jednoho z bradavických skřítků Dobbyho stížnost, počkal, až Snape oběma chlapcům odebere vzorek krve, a vydal se za Sampsonem se slibem, že se pokusí přinést do laboratoře i vzorek směsi z dýmky profesora obrany. Když chlapci vyčerpaně padli na své postele a chystali se relaxovat, tak je ošetřovatelka upozornila:

„Moc se neukládejte. Za chvíli to z vás vyjde ještě spodem.“

Měla pravdu. Ve střevech jim začala probíhat neuvěřitelná bouře a oba se rychle potáceli k záchodkům. Dean byl rychlejší a tak na Harryho zbyl ten dívčí. Ale to mu bylo srdečně jedno. Byli na ošetřovně sami, a i kdyby nebyli, tak by mu to bylo fuk. Když se po půlhodině vypotáceli ze záchodu, tak už našli sílu jen na to, aby se převlékli do připravených nemocničních pyžam a oba upadli do nevědomí.

V šest ráno je probudil Snape.

„Nejdřív vypijte toto,“ a vrazil jim do ruky po lahvičce.

„Co to je?“ ptal se rozespalý Harry.

„Lektvar proti kocovině. Potřebuji, abyste v sobě udrželi protijed…“ odpověděl klidně profesor.

Harry i Dean bez rozmýšlení lektvar vypili. Oběma se jim skoro okamžitě ulevilo.

„Díky, pane,“ vydechl Harry.

„Neděkujte, dokud jste neochutnali ten druhý…“ zabručel lektvarista. To Harrymu jako varování stačilo. Moc nepřemýšlel, jednou rukou si odevzdaně ucpal nos a druhou do sebe kopnul zářivě žlutou tekutinu ze skleničky, kterou mu Snape podal.

„Fůůůj,“ zaúpěl Dean, který ho napodobil a honem sáhl po sklenici s vodou na svém nočním stolku.

„Tento lektvar by měl do hodiny odbourat všechny škodlivé látky, které se vám včera dostaly do těla. Pak už se můžete nasnídat…“ informoval je Snape a svým obvyklým způsobem odvlál z ošetřovny.

„Hele, zdálo se mi to, nebo se ten sklepní netopýr chvíli choval jako člověk?“ žasl překvapeně Dean.

„Třeba je jen unavený…“ zamyšleně mu odpověděl Harry. „Jestli to vařil celou noc…“

„Nebo si zase brousí zuby na místo učitele obrany. Jestli kvůli nám Brumbál vyhodí Sampsona…“ culil se Dean. Pak mu ale došlo, co řekl. „Sakra! A já doufal, že jsem se ho už zbavil…“

„Nedělej předčasné závěry. Nemusí ho vyhodit. A sehnat učitele lektvarů, který by nahradil Snapea, je možná těžší, než sehnat učitele obrany. Rozhodně o tom nehodlám přemýšlet zrovna teď. Jdu si ještě zdřímnout…“ se zívnutím padl Harry do postele a Dean ho se souhlasným zamručením napodobil.

Brumbál se za nimi přišel podívat v okamžiku, kdy se ládovali ovesnou kaší, kterou jim madam Pomfreyová naservírovala k snídani.

„Zlikvidoval jsem včera všechny nebezpečné látky, které měl profesor Sampson ve svém kabinetě a soukromých prostorách. Přesvědčil jsem skřítky, aby se opět ujali úklidu, a zároveň budou dávat pozor na to, aby se u něj už nic podobného neobjevilo…“

„Nevyhodíte ho?“ zeptal se zklamaně Dean.

„To bohužel zatím nemůžu. Doporučil mi ho šéf bystrozorského oddělení, pan Brousek. Domnívám se, že profesor Sampson podává pravidelně zprávy na ministerstvo…“

Harry zaúpěl:

„Další Umbridgeová! Mělo mě to napadnout, s jeho vztahem ke kouzelným bytostem…“

„Nicméně jsem mu udělil podmínku. Pokud ještě jednou ohrozí život, či zdraví studentů nebo bradavických skřítků, budeme se s ním muset rozloučit…“

Dean se ušklíbl:

„Tak to abyste už pomalu za něj začal shánět náhradu, pane řediteli. Ten chlap je…“

„O svých profesorech bys měl mluvit s respektem a úctou, ať už jsou, jací jsou, chlapče,“ zarazil ho laskavě, ale přesto rázně Brumbál. „Vyhýbejte se střetům s tím člověkem. Obávám se, že když nebude mít přístup ke svým drogám, mohl by se stát velmi nevyrovnaným…“ dodal s pohledem upřeným do Harryho očí.

Harry varování pochopil a přikývl. Pak už je madam Pomfreyová propustila z ošetřovny, aby se mohli připojit ke svým přátelům. Hermiona, Seamus a Neville byli dost nervózní, když zjistili, že ti dva nespali ve svých postelích. Právě se chystali jít za McGonagallovou, když Harry a Dean prolezli do společenské místnosti. Harry s překvapením zaregistroval výraz úlevy i v Ronově tváři. Možná naše přátelství ještě není úplně ztraceno… pomyslel si a pak společně s Deanem velké skupině ochotných posluchačů vyprávěl jejich večerní a noční dobrodružství. Zdálo se, že Hermiona má mnohem větší starost o zdraví nebohých skřítků, než o jejich, ale když se dostali k tomu, co s nimi udělal detoxikační lektvar, tak se i jí ve tváři objevil výraz soucitu.

oooOOOooo

Kromě famfrpálového tréninku, který Katie (k nelibosti celého týmu) naplánovala na nedělní ráno, strávili celý víkend učením a psaním úkolů. V neděli odpoledne se Harrymu podařilo přesvědčit Holly, aby spolu zašli za Alexem, protože potřebují nutně pomoci s jejich projektem na formule, a tak se stal svědkem jejich usmíření. Harry sebou vzal i své album s fotkami a Alexovi se podařilo vytvořit jeho kopii pro Holly. Když se o to pokoušeli sami, tak to nedopadlo nejlépe. I Hermiona dokázala stvořit kopii jen s černobílými nepohyblivými obrázky. Bylo to prostě příliš složité na jejich schopnosti a zkušenosti.

I během dalšího týdne Harry zjistil, že nemá čas vůbec na nic. Vyučování, úkoly, BA, tresty se Snapem, lekce s Alexem, na kterých se společně s Holly zdokonalovali v elementární magii, famfrpálové tréninky… Byl prostě stále v jednom kole. Všichni upadli do stereotypu a jediným zpestřením pro ně byly už jen hodiny Obrany proti černé magii. Herkules Sampson totiž začal trpět hrozivými halucinacemi…

Po první příhodě, když s hrozivým řevem vyběhl ze třídy plné vyděšených prváků přesvědčen, že ho přepadlo dvacet ohnivých démonů, ho ředitel Brumbál donutil, aby podstoupil detoxikační kůru u madam Pomfreyové. Všichni už věděli od Harryho a Deana, co Detoxikační lektvar dokáže, a když se dozvěděli, že tato kůra obnáší jeho pití dvakrát denně po dobu pěti dnů, tak tuto zprávu přivítali s neobvykle morbidním nadšením. Hodiny obrany během toho týdne suploval Remus Lupin, k velkému nadšení všech studentů, samozřejmě kromě části zmijozelských.

„Myslíš, že tě Brumbál nechá učit, až se Samson definitivně zblázní?“ zeptal se ho po středeční dvouhodinovce Harry.

„To mu školská rada neschválí, Harry. Měl velké problémy i s tím, abych mohl Alexovi dělat asistenta na tělocvik. Povolili to jen s podmínkou, že nebudu trávit noci na hradě a dva dny před úplňkem plus dva po úplňku mám přístup na bradavické pozemky zakázaný zcela…“ odpověděl mu Remus s tím obvyklým stoickým klidem, s jakým vždy mluvil o diskriminaci, která ho provází celým životem.

oooOOOooo

Na konci září se však pro Harryho stal školní život opět trochu zajímavějším. Začalo to na jedné čtvrteční hodině přeměňování. Začali se zabývat přeměnami větších zvířat z neživých předmětů. Jejich prvním úkolem bylo přeměnit židli na psa. Za domácí úkol dostali teoretickou přípravu a na hodině je McGonagallová postavila do uličky mezi lavicemi a vyzvala je, aby ukázali své schopnosti.

Plně se soustředit, představit si místo své židle psa dle vlastního výběru a zároveň použít neverbálně přeměňovací formuli, bylo zpočátku náročné i pro ty nejlepší. První, komu se to podařilo, byla (jak jinak) Hermiona. McGonagallová ji pochválila, udělila Nebelvíru pět bodů, pak mávla hůlkou, aby zrušila přeměnu. Jenže k jejímu velkému překvapení Hermionina nádherná dlouhosrstá kolie stála na svém místě dál a smířlivě vrtěla chundelatou oháňkou. Profesorka své překvapení rychle zamaskovala, přivolala Hermioně jinou židli a nařídila jí:

„Zůstanete tu po hodině i se svým psem, slečno Grangerová.“

Susan Bonesová nakonec svou židli přeměnila na obrovského plyšáka, Justinovi se povedlo něco, co se psovi podobalo jen vzdáleně a profesorka to raději rychle vrátila zpět do bezpečnější čtyřnohé dřevěné podoby. Ostatní, včetně Harryho, upřeně sledovali své židle a snažili se je přetvořit do něčeho, co by dokázalo zaštěkat. Téměř na konci hodiny se to Harrymu přece jen podařilo. Sice vůbec netušil jak, ale místo jeho židle přes lavici vykukoval – Tichošlápek…

Harry se rozzářil jako sluníčko.

„Čmuchale…“ vydechl přezdívku, kterou pro Siriuse vymyslel v době, kdy se ukrýval před ministerstvem v jeskyni u Prasinek. Podrbal obrovského černého psa za ušima a vzhlédl k profesorce McGonagallové. Ta mu s úsměvem přidělila také pět bodů, mávla hůlkou a zase nic… Tak opět přivolala novou židli a přikázala Harrymu, aby zůstal společně s Hermionou.

Když zůstali ve střídě sami, tak se jich profesorka zeptala:

„Jste si vědomi toho, že jste dnes k přeměně použili stínovou magii?“

Hermiona se začervenala a přikývla, ale Harry na ni jen užasle zíral.

„Neovládám stínovou magii, paní profesorko…“

„Očividně ano, pane Pottere…“ odpověděla mu. „Nedokáži zvrátit vaši přeměnu, takže to budete muset učinit sami. Prosím,“ vybídla je.

Hermiona chvíli soustředěně zírala na kolii a ta se proměnila opět na židli.

„Výborně, slečno Grangerová,“ pochválila ji McGonagallová a vyzývavě se zahleděla na Harryho.

„Ale já netuším, jak to mám udělat, paní profesorko…“ odporoval jí Harry a Hermiona mu začala vysvětlovat:

„Musíš prostě jen hrozně moc chtít, Harry. Soustřeď se na to, aby sis vybavil svou židli, a přej si, aby tu stála místo toho psa…“

Harry vypadal, jako že se usilovně snaží, ale když se po několika dlouhých minutách nedobral žádného výsledku, Hermiona pronesla směrem k McGonagallové:

„Myslím, že to nepůjde. Harry se Čmuchala prostě nedokáže vzdát…“

Profesorka v tu chvíli pochopila a zatvářila se rozmrzele.

„Pak tedy budete muset vyřešit, co s tím psem budete dělat, pane Pottere, když ho nedokážete přeměnit…“

Harry pokrčil rameny.

„To snad nebude problém. Vždyť to kouzlo po nějaké době vyprchá, ne?“

„Pokud se jedná o klasickou přeměnu, tak jistě. Kouzlo vydrží jen tak dlouho, kolik magické síly do něj bylo vloženo. Moje přeměna vydrží několik hodin, profesorovi Brumbálovi i několik dní. Ale to se přeměny pomocí stínové magie netýká. Ten váš pes tu může běhat několik týdnů nebo měsíců. Můžete ho mít na krku i tak dlouho, než zestárne a zemře přirozenou smrtí. Jestli jste do jeho vytvoření vložil veškerý svůj magický potenciál, tak jste možná stvořil magického tvora, který stárnout nebude a bude vás provázet až do konce vašich dnů…“

Harry na ni zíral s vytřeštěnýma očima a lapal po dechu jako kapr. Pak se rozesmál:

„Páni, tak já jsem si pořídil psa…“

„A s ním i odpovídající povinnosti, pane Pottere,“ zkazila mu hned radost profesorka. „Přejímáte za to zvíře zodpovědnost. Musíte ho krmit, venčit a starat se o něj. Musíte vymyslet, kam ho umístíte během vyučování. Je nevhodné, abyste ho bral do Velké síně během jídla, mohlo by to vadit ostatním studentům. Budete se muset domluvit s Hagridem, jestli by si ho nenechal u sebe. A pokud bude prohánět kočky a ostatní mazlíčky na hradě, tak mu nebude povoleno vůbec pobývat uvnitř hradu…“

Harry se sklesle díval na krásného velkého černého psa a odpověděl:

„Pokusím se ho vycvičit, aby si ostatních zvířat nevšímal, paní profesorko, abych ho u sebe mohl mít alespoň na noc…“

„Jak si přejete. Jste za něj zodpovědný. Všechno, co provede, půjde na váš účet… Možná, že až vám způsobí dostatek problémů, tak budete schopen tu přeměnu zvrátit…“

Harry si ztěžka povzdechl. Ke všem těm povinnostem, které měl, mu přibudou ještě další. Ale nelitoval. Měl pocit, že má alespoň částečně zpět Tichošlápka a to za trochu starostí navíc stálo.

Po jejich návratu do věže vyvolal Harryho nový mazlíček spoustu zájmu. Užil si hlazení a drbání za ušima a k Harryho velké úlevě se okamžitě skamarádil s Křivonožkou i ostatními kočkami nebelvírských studentů. Nevillova Trevora ignoroval a k sovám se choval celkem nevšímavě. Před večeří ho Harry odvedl k Hagridovi, aby se skamarádil s Tesákem, a domluvil se s poloobrem na střídavé péči. Vysvětlil mu, jak Čmuchal vznikl, aby nebyl překvapený, pokud by někdy místo něj našel jen školní židli. Pak Čmuchalovi vysvětlil, aby tu zůstal, že mu přinese po večeři jídlo a odvede si ho zpět do věže. Pes na něj hleděl tak, jako by rozuměl každému slovu a Hagrid konstatoval, že to je „moc chytrej pes, s kterým problémy nebudou“.

Nebyly… Dokud poprvé nepotkal paní Norrisovou. Vzhledem k tomu, že se ke všem ostatním kočkám choval přívětivě, Harryho ani nenapadlo, že by po ní mohl tak vztekle vystartovat. Než se vzpamatoval, tak paní Norrisová seděla na helmě nejbližšího brnění, a jak Čmuchal vyskočil, aby se na ní dostal, tak se brnění i s vřískající kočkou s rachotem skutálelo ze schodů. Naštěstí Harry s Hermioninou pomocí dokázal uklidnit psa a brnění dostat zpět na jeho místo dřív, než se objevil Filch. Doufal, že jeho kázání, zabere, protože nechtěl Čmuchala po hradních chodbách tahat na vodítku. Připadalo mu to potupné, protože ve Čmuchalovi pořád viděl víc svého kmotra, než jen obyčejného psa. Pomohlo to. Od té doby pes upozorňoval na Filchovu kočku jen temným, nepřátelským vrčením a ta se mu raději klidila z cesty.

oooOOOooo

Na začátku října přišli o učitele Obrany proti černé magii.

Harry přišel na středeční hodinu obrany pozdě, protože ho po dvouhodinovce lektvarů zdrželi Brumbál se Snapem. McGonagallová referovala řediteli o jeho nečekaném projevu stínové magie a Brumbál se přišel dohodnout s Harrym a se Snapem o jeho dalším vzdělávání v tomto oboru. Nakonec uznal Snapeovy argumenty, že lektvarista už ve svém nabitém programu nemá dost času na další hodiny s Potterem. Navíc by další školní tresty už působily příliš podezřele. Brumbál se nakonec rozhodl, že si jeho výuku vezme na starost sám, a až Harry zvládne stínovou magii do takové úrovně jako Hermiona, tak ji přizvou, aby se oba naučili maximálně využít své schopnosti. Tak k Harrymu už dost plnému rozvrhu přibyly další hodiny s Brumbálem v úterý a v sobotu večer.

Když vstoupil do učebny obrany s omluvou na rtech, Herkules Sampson zaječel: „Démon! To je samotný vládce všech démonů!!!“ a nad hlavami studentů vyslal nějakou děsivou kletbu. Harry naštěstí stihl vytáhnout hůlku a vyčarovat zrcadlový štít, takže kletbu odvrátil bezpečně do stropu. Jenže kletba byla opravdu mocná a tak do stropu vypálila díru až do místnosti nad učebnou, kde byla naštěstí jen prázdná, nepoužívaná třída. Na hlavy studentů se sesypalo kamení a suť a několik jich bylo zraněno. Profesor Sampson v panice uprchl do svého kabinetu a tak si studenti museli pomoct sami. Přítomní členové Brumbálovy armády se vzpamatovali brzy. Harry poslal patrona pro madam Pomfreyovou, Hermiona pro ředitele. Než oba přispěchali, tak nezranění studenti Nebelvíru s pomocí většiny zmijozelských už odklízeli suť a zdemolované židle a lavice, pod kterými byli uvězněni Levandule, Parvati, Malfoy s Parkinsonovou a Bullstrodeová ze Zmijozelu. Levandule naříkala; ostatní trpěli mlčky nebo byli v bezvědomí. Objevilo se několik skřítků. Pomohli s odklízením trosek, opravovali poničený nábytek a skládali ho ke stěnám. Ze sutě tvořili zpět stavební kameny a nosné trámy, které rovnali za katedru. Madam Pomfreyová se okamžitě pustila do ošetřování těch nejhůře zraněných. Brumbál přišel se Snapem a hned přivolal i ostatní profesory, vyslechl si od Harryho stručnou verzi toho, co se stalo, a šel přivolat bystrozory, aby tuto nehodu odborně a nezaujatě vyšetřili.

No, nezaujatě… Vzhledem k tomu, že se dostavili Kingsley Pastorek a Nymfadora Tonksová, tak se o nějaké nezaujatosti dalo těžko hovořit. Harry byl vykázán spolu s ostatními nezraněnými studenty na chodbu před učebnou, kde z nich Pastorek s Tonksovou dolovali všechny podrobnosti vzniku té spouště, co byla v učebně. Postupně se k nim připojovali již ošetření lehce zranění studenti a všichni posedávali na zemi opření o zdi chodby. I když byli po výslechu propuštěni, odmítali odejít, dokud nebudou vědět, jak dopadli ti nejvíc zranění spolužáci a hlavně, jak dopadne ten idiot, co to všechno způsobil. Pět zraněných profesoři pod vedením madam Pomfreyové dopravili na ošetřovnu a profesorka McGonagallová čekající studenty ujistila, že budou všichni v pořádku. Žádala je, aby se vrátili do svých společenských místností, než bude čas na oběd, ale jak zmijozelští, tak nebelvírští odmítali odejít. Věděli proč.

Asi za půl hodiny ze třídy vyšla Tonksová s velice vážným výrazem. Sesula se na zem vedle Harryho, objala ho kolem ramen a sdělila mu:

„Už zase jsi měl víc štěstí než rozumu, Harry…“

„Co to bylo za kletbu?“ zeptal se unaveně.

„Byla to velmi silná výbušná kletba, která se používá v boji proti drakům, sfingám, mantichorám a podobným nebezpečným tvorům. Kdyby tě trefila, tak tě roztrhala na kousky…“ odpověděla Tonksová a otřásla se.

Harry si povzdechl a zaúpěl:

„Jako by nestačilo, že po mě jde Voldemort. Proč se mě proboha pokouší zabít každý cvok, kterému zkřížím cestu!“

Zmijozelští se po tomto jeho prohlášení začali spěšně zvedat a odcházet, většina nebelvírských se jen oklepala a seděla dál na svých místech.

„Co se s ním stane?“ zeptala se Hermiona.

„Kingsley ho hlídá, dokud mu skřítkové nezabalí všechny jeho věci. Pak ho odsud odvedeme. Zasloužil by si Azkaban, ale vzhledem k tomu, že je to Brouskův oblíbenec, tak asi skončí na uzavřeném oddělení U Svatého Munga… Můžete být klidní. Do školy už se určitě nevrátí…“

„No, alespoň něco…“ usoudil Harry a zvedl se. „Díky za zprávy, Tonksová.“

A společně s ostatními se vydali na oběd. Harry ani netušil, co jí. Přemýšlel o svém štěstí, o tom, kdy se unaví a nějaký magor usnadní Voldemortovi práci a sprovodí ho ze světa. Musím být připraven neustále, nakonec budu paranoidní jako Pošuk Moody, když to takhle půjde dál… naříkal si v duchu. Tento školní rok se mu zdál hrozně vyčerpávající. Tolik práce ještě tady na škole neměl, ale on prostě nemá na výběr…

Přicházející události ho ale měly přesvědčit o tom, že naříkat si nad svým nabitým školním rozvrhem je malicherné a zbytečné. Existují i horší věci. Venku zuří válka…